NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
16. června letošního roku se v překvapivém mediálním utajení odehrál v klubu MeetFactory koncert, který lze bezesporu počítat mezi letošní „highlight“ akce. Pořádající agentura Obscure sympaticky přidržela palec na tepu doby a uspořádala v České republice historicky první vystoupení nadějné anglické party BRING ME THE HORIZON. Tahle „trendová“ sračka, jak by jistě pravil nejeden ortodoxní „metalysta“, se dokázala během relativně krátké doby dostat mezi nejdůležitější post – hardcore / metalcore kapely, získat zástupy oddaných příznivců a svoje poslední dvě alba dostat na vysoké pozice všemožných světových žebříčků, takže nechat si ujít příležitost shlédnout na vlastní oči live premiéru v ČR by byla velká škoda.
V klubu vládla během celé akce úžasná atmosféra a dá se říct, že nadšení publika odpovídalo významu události. Již při nastavování aparatury před začátkem setu hlavní hvězdy dav jednohlasně skandoval populární text „Diamonds Aren´t Forever“ a při nástupu kapely propukla hotová extáze. Našlapaný set otevřela skladba „Alligator Blood“ z posledního alba a hned bylo jasné, že tady nepůjde o žádnou selanku, ale o dost vyhrocený masakr. Během druhé „Diamonds Aren´t Forever“ se dost přepálený zvuk pročistil na přijatelnou úroveň a dále už většina skladeb zněla velmi dobře. Hrálo se převážně z posledních dvou alb, z debutu zazněla pouze „Pray For Plagues“ a převažovaly spíše ty tvrdší věci. „Fuck“, „ Anthem“, „Crucify Me“, „Chelsea Smile“ a další řežby publikum prožívalo spolu s účinkujícími, probíhal stagediving, circle pit, kotel bouřil a téměř zaplněný, pekelným vedrem zmítaný smíchovský klub si naplno užíval vystoupení. Z balad (tedy přesněji z těch klidnějších skladeb, čistokrevné balady BMTH nehrají) proběhla pouze jediná, a to „Blessed With A Curse“.
Kapela povzbuzovaná nadšeným publikem hrála s chutí a směrem z pódia se valila energie. Show překvapivě neobsahovala žádné efekty, po celou dobu byla na pódiu rozsvícená pouze bílá světla a ze skupiny prýštila neskutečně intenzivní, čistě hardcorová energie. O nějakých hvězdných, stylizovaných nebo snad amatérských pózách nemohla být ani řeč a BRING ME THE HORIZON předvedli velmi solidní výkon. Principál Oli Sykes se ukázal, jako sympaťák, který si hudbu užívá a v tandemu s kytaristou Jonem Weinhofenem po celou dobu neúnavně burcovali kotel. Trochu zklamáním byl ovšem Sykesův vokál, kterému ke studiové podobě kus chyběl. Zmiňovaný kytarista jej překvapivě dost často u mikrofonu zastupoval, takže je možné spekulovat o toho večera hlasově indisponovaném frontmanovi.
Kapela staví na tvrdosti, expresivním řevu a divoké rytmice, ale její verze metalcoru nezní nijak složitě. Přesto však jsou tihle Angláni o velký kus před ostatními. Možná za to mohou snadno zapamatovatelné slogany v textech, možná energie, kterou dokážou do svých skladeb nahustit, možná přesvědčivost, jednoduchost nebo spíše kombinace všech těchto aspektů. Každopádně jsou ale BRING ME THE HORIZON živě ještě o chlup větší palba, než z desky. Pražská, energeticky výživná koncertní nálož měla z jejich strany pouze jednu vážnější trhlinu, a tou byla její délka. Pouze cca třičtvrtěhodinka se mi prostě na první vystoupení v ČR zdála málo a v setlistu mi chyběly zásadní pecky jako „It Was Writen In Blood“ nebo „Suicide Season“, což považuji ze strany vystupujícího za vážné pochybení.
Ovšem i tak to byla prostě paráda. Po dlouhé době sem byl svědkem čisté a nestrojené prýštící energie, která se nasimulovat nedá, a o kterou se týden předtím provařené hvězdy na monstrózním SONISPHERE vskutku marně snažily.
We will never sleep, ´cause sleep is for the weak
And we will never rest, ´til we´re all fucking dead
Setlist : Alligator Blood, Diamonds Aren´t Forever, Fuck, Pray For Plagues, Footbal Season Is Over, Crucify Me, Blessed With A Curse, Anthem, Chelsea Smile, It Never Ends
PS: České předkapely jsem bohužel díky pozdnímu příchodu nestihl.
That's The Spirit (2015)
Sempiternal (2013)
The Chill Out Sessions (2012)
There Is A Hell, Believe Me I've Seen It. There Is A Heaven, Let's Keep It A Secret (2010)
Suicide Season Cut Up (remixy) (2009)
Suicide Season (2008)
Count Your Blessings (2006)
This Is What the Edge Of Your Seat Was Made For (EP) (2004)
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.